Únor 2018

Pod hladinou

1. února 2018 v 19:51 | Chika |  Word vomit
Nejhorší na tom je ta bezmoc. Ta bezmoc a fakt, že nemáte naději na vyléčení. Každý den se přemlouváte, abyste vstali, abyste se upravili a přemohli se k úsměvu, i když vy sami si nevzpomínáte, co to je úsměv.
Nevzpomínáte si, co je to radost. Ptáte se, jestli jste ji vůbec někdy zažili. Občas vás zachytne šťastný moment, ale je to tak prchavá chvilička, že to nedokážete zachytit a uchovat ve svých vzpomínkách a paměti.
Postupem času se váš smutek změní v apatii a váš pláč utichne. Probudíte se a ještě ležící na posteli si uvědomíte jednu věc. Již necítíte absolutně nic. Obklopuje vás tichá a tlačivá prázdnota.
Připadáte si jako těsně pod hladinou. Jen pár milimetrů a dokázali byste se nadechnout, ale nejste schopni vystoupit nad ni a zhluboka se nadechnout.
Tento stav vás začne dohánět k šílenství. Každý den se ženete za nepatrnou emocí čehokoliv. Smutku, radosti, vzteku, žárlivosti... Čehokoliv, co vás naplní. Co vám dá důvod to dál snášet. Chcete pocítit tu radost ze samotného bytí. Toužíte po tom to zažít. Prahnete po tom pocitu naplnění, o kterém všichni mluví. Ale... Ať se snažíte jakkoliv moc, ať se ženete jakkoliv rychle, k vám to nepřichází.
Prázdnotu ale cítíte. Tu útrpnou, nenaplňující prázdnotu, která vás paradoxně naplňuje. A uprostřed vší té temnoty se usídlí úzkost, zhoršující se stav deprese. Přejete si zachytit tu bolest. Potřebujete zhmotnit tu prázdnotu.
Jednoho dne si lehce ublížíte. Začnete si trhat vlasy. Zarývat si nehty do kůže, kousat se do krve a začnete šíleně křičet. Přímo řvát.
A jednou... Si loknete vody pod hladinou. A jste jako v transu. Jako by se z vás stala pouhá loutka, dělající mechanické pohyby. Neovládá vás rozum. Ovládá vás čistá šílenost a zoufalost. Potřebujete tu bolest zhmotnit. Spatřit ji nebo lapit. Berete do ruky ostrý předmět. Je jedno, jestli je to nůž nebo žiletka. Nůžky nebo kružítko.
Vy se chcete pouze zachránit před nicotou. První kapky krve a s tím spojené uvolnění vnitřní bolesti. Konečně vaše tváře zkropí slané slzy. A rozpláčete se. Pláčete minuty, které se pomalu přehoupnou v hodiny. A po tom... Se můžete na chvíli nadechnout. Končí ta bolest, alespoň na krátkou chvíli.
Umyjete si obličej a máte sílu začít znova předstírat úsměv.
Nejhorší na tom je, že i když se dostanete z nejhoršího. I když vám dají správnou medikaci a začnete s tím pracovat a začínat chápat své stavy... Pořád vám něco chybí. Něco v hrudi vám schází, někde tam uvnitř vás cítíte tu díru. Cítíte se jako byste zapomněli na něco šíleně důležitého, ale nejste si schopni za živého boha vzpomenout.
Je tam ta bezbarvá a neviditelná prázdnota, kterou dokonale cítíte jen vy.
Nikdo vás nezachrání napořád. Jen na pár chvil. Po nocích se budete stále občas budit a zažívat úzkost a neuvěřitelnou vnitřní bolest, kterou způsobuje strach ze ztráty nejbližších. Stále tu budete mít dny, kdy si sednete na okno, pozorující hodiny kolemjdoucí a budete přemýšlet nad vaším smyslem.
Jen kvůli pár úsměvům a pár milým slůvkům jste tenhle svět ještě neopustili. Nevzdali to.
Ale vaše hodiny tikají... Kdy ztratíte všechno? Nebo lépe řečeno... Kdy si BUDETE myslet, že jste vše ztratili, aniž by to byla pravda a znova si loknete vody?
Jednou si loknete natolik, že vás už nikdo nezachrání. A vy budete potichu padat k podmořskému dni. A napořád tam budete ležet. V tom věčném tichu. V té bezbolestné temnotě. Sami a rozbití. Ale bez bolesti. Jen... Rozbití...